Zoo Olomouc pohřešuje opice!

Tato v Japonsku žijící opice je nejseverněji žijícím primátem (s výjimkou člověka). Makak červenolící je schopný přežít i v mrazivých zimách a při hledání potravy se dokáže prohrabat i metrovou vrstvou sněhu. Stav populace ve volné přírodě se odhaduje na 35–50 000 kusů, ale neustále se snižuje. Makakové obývají zalesněné lokality především na vysočinách a nižších horách. Jejich potravu tvoří plody, hlízy, listy a květy nejrůznějších stromů a keřů, ale i hmyz nebo krabi či ptačí vejce. Makak se dožívá až 30 let.
Makakové žijí ve skupinách čítajících několik desítek jedinců s pevnou sociální strukturou a hierarchickým uspořádáním. Vůdcem smečky je dominantní samec. O tom, kdo se stane vůdcem, existuje u makaků dlouhá řada soubojů, které mohou trvat i několik let. Mladí samci po dosažení pohlavní zralosti opouštějí svou tlupu a sdružují se ve zvláštní skupinu. Samice v tlupě naopak zůstávají po celý život a vytvářejí mezi sebou úzké vazby.
Makakové se kvůli své schopnosti osvojovat si nové zvyky stali středem pozorností vědců. V roce 1953 pozorovatelé viděli, jak mladá samička Imo upustila potravu obalenou pískem do vody. Později toto chování začali napodobovat i další jedinci a v současné době si potravu omývá celá tlupa makaků. Imo přišla i na to, že mnohem jednodušší než zrnka pšenice vybírat z písku je vhodit je i s pískem do vody a vyplavaná zrníčka pak posbírat z hladiny.
Makakové v pohoří Nagano se vyskytují v okolí přírodních horkých pramenů vyhřívaných blízkou sopkou. V silných mrazech se do těchto pramenů chodí koupat a ohřívat.
V japonské mytologii se makakové řadí k posvátným zvířatům. V Japonsku jsou chráněni, ale přesto je ročně zabito několik tisíc zvířat farmáři, kteří chrání svá pole. Na ně se makakové stahují kvůli ztrátě přirozených stanovišť.

Tato v Japonsku žijící opice je nejseverněji žijícím primátem (s výjimkou člověka). Makak červenolící je schopný přežít i v mrazivých zimách a při hledání potravy se dokáže prohrabat i metrovou vrstvou sněhu. Stav populace ve volné přírodě se odhaduje na 35–50 000 kusů, ale neustále se snižuje. Makakové obývají zalesněné lokality především na vysočinách a nižších horách. Jejich potravu tvoří plody, hlízy, listy a květy nejrůznějších stromů a keřů, ale i hmyz nebo krabi či ptačí vejce. Makak se dožívá až 30 let.
Makakové žijí ve skupinách čítajících několik desítek jedinců s pevnou sociální strukturou a hierarchickým uspořádáním. Vůdcem smečky je dominantní samec. O tom, kdo se stane vůdcem, existuje u makaků dlouhá řada soubojů, které mohou trvat i několik let. Mladí samci po dosažení pohlavní zralosti opouštějí svou tlupu a sdružují se ve zvláštní skupinu. Samice v tlupě naopak zůstávají po celý život a vytvářejí mezi sebou úzké vazby.
Makakové se kvůli své schopnosti osvojovat si nové zvyky stali středem pozorností vědců. V roce 1953 pozorovatelé viděli, jak mladá samička Imo upustila potravu obalenou pískem do vody. Později toto chování začali napodobovat i další jedinci a v současné době si potravu omývá celá tlupa makaků. Imo přišla i na to, že mnohem jednodušší než zrnka pšenice vybírat z písku je vhodit je i s pískem do vody a vyplavaná zrníčka pak posbírat z hladiny.
Makakové v pohoří Nagano se vyskytují v okolí přírodních horkých pramenů vyhřívaných blízkou sopkou. V silných mrazech se do těchto pramenů chodí koupat a ohřívat.
V japonské mytologii se makakové řadí k posvátným zvířatům. V Japonsku jsou chráněni, ale přesto je ročně zabito několik tisíc zvířat farmáři, kteří chrání svá pole. Na ně se makakové stahují kvůli ztrátě přirozených stanovišť.